Barbora Salačová

Veterinární asistentka

Jsem rodilá Pražačka a ruch velkoměsta mi absolutně vyhovuje. Mám ráda adrenalin, ale vážím si také svého klidu. Mezi mé koníčky patří cokoliv tvořivého, co můžu dělat rukama a umělecky se u toho vyjádřit. Samozřejmě také zvířata, to je jasné.

Vystudovala jsem civilní letectví, ale ke zvířatům mě to táhlo od dětství. Ať už jsem pracovala kdekoliv, vždy jsem si ke zvířatům našla cestu. Na vysokou školu jsem pokračovala v oboru kynologie, protože jsem se na letišti setkala se psovody u celní správy a chtěla jsem jít zvířatům víc naproti. Po roce na VŠ jsem zjistila, že nejsem typ, který by ležel v knihách, ale skvěle se učím praxí. Ve Vetcentru pracuji pár měsíců, ale už teď jsem ráda, že můžu být v přítomnosti zvířat.

• Proč tady pracuju?
  Protože si ke mně zvířata našla cestu, ať už jsem byla kdekoliv.
  ‍
  
• Co dělám, když nedělám?
  Odpočívám se svými zvířaty doma, nebo se dál vzdělávám ve zvířecí říši.
  ‍
  
• Kterému zvířeti se nejvíc podobám?
  Povahově asi vlkovi, jsem mírně samotářská, ale dobrou společnost potřebuji.
  ‍
  
• Kdy se chovám jako zvíře?
  Když mám hlad!
  ‍
• Jaký zvěřinec mám doma?
  Dva kocoury, dva pagekony řasnaté, jednu agamu a afrického šneka. A určitě nekončím.
  ‍
  
• Co všechno svým zvířatům dovolím?
  Málo co. Kocouři nesmí na stůl, ani na kuchyňskou linku, max můžou na skříňku.
  ‍
  
• Kdo je doma pán?
  Já nebo moje zvíře? Určitě já.
  ‍
• Jak to se mnou koulí? Čím mě vždycky dostane?
  Jsou to kliďasové, ale když už ukradnou z kuchyňské linky maso a odnesou mi ho do postele, to je vrchol!
  ‍
  
• Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru?
  Asi první úhyn zvířete v mé přítomnosti.
  ‍
• Co bych prásknul na svého šéfa?
  Že nevysypal zbytek kávy z kávovaru.