Martin Procházka

Veterinární asistent na klinice ortopedie, asistent pro RTG a CT

Rodilý pražák vystudoval střední farmaceutickou školu, ale už tehdy věděl, že chce ke zvířatům. Hlásil se na vysokou veterinární, ale ta mu nevyšla. „Tak jsem šel sem. Zaplaťpánbůh!“
‍

• Proč tady pracuju?
  Láká mě práce se zvířaty. Jak z chovatelského hlediska, tak z hlediska léčby. Mám to rád.
  ‍
• Co dělám, když nedělám?
  Spím. Ale ono na to není moc času. Když je volno, snažím se být s manželkou.
  ‍
• Kterému zvířeti se nejvíc podobám?
  Žirafě. Měřím 189 cm. Na všechno koukám shora.
  ‍
• Kdy se chovám jako zvíře?
  Asi doma. Když mi něco nejde, snažím se a není to ono.
  ‍
• Jaký zvěřinec mám doma?
  Dva psy, border teriéry.
  ‍
• Co všechno svým zvířatům dovolím?
  Nic. Musím na ně být přísný. Malý nesmí okousávat velkého, velký nesmí trhat malého.
  ‍
• Kdo je doma pán, já nebo moje zvíře?
  Manželka :-)
  ‍
• Jak to se mnou koulí, čím mě vždycky dostane?
  Vytrvalostí. I když jim něco zakážu, tak to dělají, dokud si to neprosadí. Stejně nakonec v noci vlezou do postele, i když to mají zakázané. Když jsem s nimi doma sám, nesmí do postele nesmí a spí na zemi. Když je tam přítelkyně, spí v posteli.
  ‍
• Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru?
  První operace. Byla to amputace nohy u velkého psa. Bylo řečeno, že to nic není. Desetikilová noha plná nádorů, všude hodně krve. Byl to silný moment. Dnes už jsou nejsilnější zážitky endoprotézy, protože je hezké, když pak pes zase chodí po čtyřech.
  ‍
• Co bych prásknul na svého šéfa?
  Je ukecanej. Jeho historky znám snad všechny, protože jsem s ním v ambulanci pořád.