Infekční nemoci psů, koček a ostatních pet zvířat

Parvoviróza - parvovirové onemocnění psů

Původ parvovirózy a predisponovaná plemena

Původcem onemocnění je virus z čeledi Parvoviridae. Způsobuje akutní systémové onemocnění s dominantním postižením tenkého střeva (hemoragicko-nekrotická enteritida), kostní dřeně, lymfoidní tkáně a dříve i myokardu.

K virům je vnímavá většina psovitých šelem. Mezi predisponovanými plemeny se uvádí zejména rotvajler a dobrman, dále i labradorský retrívr, pitbul, americký stafordshirský teriér a německý ovčák. Více než 75% klinických případů onemocnění se zjišťuje u štěňat ve věku
6-18 týdnů. U nich dochází i k nejtěžším formám infekce, které se bez adekvátní terapie vyznačují vysokou mortalitou v důsledku dehydratace a sepse.

Šíření viru a jeho odolnost

Zdrojem viru je zejména trus infikovaných psů. Je však obsažen i ve slinách, zvratkách a v moči. Trusem může být vylučován již několik dní před objevením se klinických příznaků a exkrece přetrvává 7-10 dní, výjimečně 2-3 týdny po infekci, může se však vyskytnout ještě delší intermitentní vylučování. K infekci dochází pozřením potravy nebo vody obsahující virus. V jeho šíření hraje významnou roli nepřímý přenos kontaminovanými předměty.

Při 20°C přežívá virus 3 měsíce a minimálně 6 měsíců při teplotě 4°C. V trusu se jeho životnost odhaduje na měsíce až roky.

Účinný dezinfekční prostředek proti parvoviru je chlornan sodný v ředění 1: 30 ( př. Savo).

Vývoj parvovirového onemocnění u psů

Po perorální infekci se virus namnoží v lymfoidní tkáni a následně se krví šíří dál do organismu, kde napadá buňky myokardu nebo enterocyty krypt tenkého střeva. Díky jeho afinitě k intenzivně se dělícím buňkám postihuje také buňky kostní dřeně a lymfoidní tkáně. Replikace viru ve vnímavých buňkách vede ke vzniku dvou hlavních forem onemocnění, které se nevyskytují zároveň u jednoho zvířete. Rozhodující je věk v době infekce.

Myokardiální forma

– buňky myokardu mohou být infikovány virem do 2 týdnů věku štěněte, ale onemocnění srdce se může klinicky projevit až ve věku 6-8 týdnů. Tato forma onemocnění byla častá v období parvovirové epidemie v 80. letech. Díky vakcinaci fen je v současnosti většina štěňat v kritickém období chráněna kolostrálními protilátkami.

Intestinální forma

- postiženou částí je především jejunum a ileum, méňe duodenum. Parvovirus ničí epiteliální buňky krypt, jejichž proliferací se obnovují enterocyty na povrchu klků. Tím dochází k atrofii klků a deskvamaci jejich epitelu. To má za následek zvýšenou permeabilitu sliznice, malabsorbci a zvýšenou sekreci, což vede ke vzniku průjmu a ztrátám vody, elektrolytů, bílkovin včetně fibrinogenu a erytrocytů. Vzniká dehydratace, porucha elektrolytové a acidobazické rovnováhy a hypoproteinémie. Postižení tenkého střeva vede k opakovanému zvracení žaludečních šťáv a střevního obsahu. Narušenou slizniční bariérou pronikají ze střeva do krevního oběhu bakterie a mohou vyvolat sepsi.

Příznaky onemocnění

V dnešní době převládá u vnímavých štěňat akutní průběh enterální formy onemocnění. Typický je náhlý začátek. Po počáteční apatii a anorexii následuje úporné zvracení. Štěně opakovaně zvrací malé množství zpěněné tekutiny, někdy s příměsí žluči, hlenu či krve. Pití vyvolává další zvracení a to i více než 10x za hodinu. Následuje vodnatý profůzní průjem často krvavý. Ztráty tekutin vedou k projevům dehydratace, prohlubuje se apatie, štěně se neudrží na nohou. Břicho bývá distendováno plynem a tekutinou ve střevech.

Při nekomplikovaném průběhu nastává u adekvátně léčených štěňat po překonání prvních 4-5 dnů nemoci poměrně rychlé uzdravení.

Komplikace průběhu onemocnění

Nejzávažnější komplikací bývá bakteriální sepse (náhlý vzestup teploty u předtím afebrilních psů), endotoxinový a hypovolemický šok, diseminovaná intravaskulární koagulace, intususcepce střev, dále pak endokarditida, hepatopatie, refluxní ezofagitida apod.

Diagnostika parvovirózy

Vychází z anamnézy, typických klinických příznaků a výsledků laboratorních vyšetření. Specifickou metodou je přímý průkaz viru v trusu nebo průkaz vzestupu protilátek v krevním séru.

Terapie

Je především symptomatická a předpokládá hospitalizaci pacienta. Základem je dostatečná rehydratace a aplikace antibiotik. Důležitým opatřením je i odejmutí krmiva a vody na alespoň 24 hodin po posledním zvracení a do vymizení výrazného hemoragického průjmu.

Specifickou terapii představuje aplikace imunoglobulinů, jejichž podání má efekt pouze na počátku onemocnění.

Součástí terapie je i vhodná realimentace. Zprvu podáváme elektrolytové nápoje a poté malé dávky kašovitého, lehce stravitelného krmiva a pokračujeme pouze tehdy, neobjeví-li se opět zvracení. K dispozici jsou komerční veterinární diety, z domácí stravy je vhodný netučný tvaroh nebo vařené a drobně pokrájené nebo namleté drůbeží, králičí či skopové maso s rozvařenou rýží v poměru 1:3. Jídlo podáváme v malých dávkách několikrát za den. Dietní krmivo se doporučuje zkrmovat alespoň 2 týdny a na obvyklé krmení přecházet postupně během několika dnů.

Prevence

Základní ochranou proti infekci a následnému onemocnění je vakcinace. Problémem je fenomén tzv. imunitního okna, kdy jsou štěňata v určitém období vystavena riziku infekce i přes správně prováděnou vakcinaci. Je to způsobeno hladinou kolostrálních protilátek v krvi štěňat, která postupně klesá a od určité hranice již nezajišťuje ochranu před parvovirem, ale stále interferuje s virem vakcinačním. Kritické období je obvykle mezi 6-12 týdnem věku.

Obecné vakcinační schéma:

zahájení vakcinace ve věku 6-9 týdnů
časnější zahájení je vhodné zejména u predisponovaných plemen a v hromadných chovech, pozdější u štěňat od fen vakcinovaných před krytím nebo v době březosti
vakcinace se opakuje v intervalu 2-4 týdnů
vakcinace ve vyšším věku než 12 týdnů je zejména důležitá u predisponovaných plemen, v hromadných chovech a u štěňat od vakcinovaných fen před krytím nebo v době březosti
vakcinace chovných fen 2 týdny před krytím nebo 2x ve druhé polovině březosti s odstupem 3-4 týdnů (výhodou je, že se kritické období u štěňat posune do staršího věku)

Další prevencí je eliminace stresových faktorů, dietetických chyb, pravidelné odčervování, odstraňování trusu. Pejska nebrat do potencionálně kontaminovaného prostředí, zamezit kontaktu se psy, o kterých nevíte, zda jsou očkovaní. V hromadných chovech je důležitá karanténa nových zvířat, izolace nemocných, pravidelná dezinfekce, udržování čistoty prostředí a psů.